Tamjdem pomáhá sdružení Ryzáček Můj první Tamjdem byl, dalo by se říct, národnostně trochu střídmější – z pětice cizinců se tu sešli zástupci EVS z Gruzie, Francie, Polska a Portugalska. Zbytek našeho „Dream teamu“ jsem doplnili my, Češi. První zářijový víkend jsme se sjeli ze všech koutů naši vlasti do útulné vesničky Vyšehorky u Mohelnice. Tam sídlí občanské sdružení Ryzáček zabývající se hiporehabilitací dětí a dospělých, které vzniklo v roce 2006. Ve Vyšehorkách nás již čekal uvítací výbor ve složení dvou nejdůležitějších osob Ryzáčka, Aleny Fritscherové a Hany Dvořákové, které nás zasvětlily do tajů hiporehabilitace. Každý z nás si vyzkoušel jak správně připravit koně na rehabilitace a jízdu na koni v kůži tělesně postiženého člověka. Po tomto vyčerpávajícím úvodu jsem se šli ubytovat do přilehlé budovy za krytou jezdeckou halou, která v sobě ukrývala naši komfortní noclehárnu.

    Tamjdem pomáhá sdružení RyzáčekTamjdem pomáhá sdružení Ryzáček Večer, jak už to tak bývá na akcích tohoto stylu, se udál v duchu „Multiculty evening s mini food exchangem“. Proběhlo malé seznamovací kolečko u našeho rádoby kulatého stolu, kde jsem rychle zjistila, že pražská mládež je aktivnější než ta moravská. Hanba nám! A rychle do spacáku připravit se na nadcházející pracovní den. V soboto jsme se probudili do slunného rána. A opravdu, celý den bylo parno, takže jsme si chvilkami připadali jak na římských galejích. Po snídaní nám hlavní stavbyvedoucí, Martin Fritscher, dal krátké Intro k tomu co, kde, kdy, s čím, kým a jak budeme dělat. A pak už to rychle utíkalo. V první fázi nás čekal nátěr jízdárny a užitkové budovy s hernou pro děti, kanceláří, kuchyní a sanitárním zázemím, která, ač se to nezdálo, byla celkem rozlehlá. Hned u první stěny šlo fakt o krk. Z nenadání jsme probudili sídlo vos, které asi bydlely pod dřevěným obložením budovy. Začaly jak divé kroužit kolem všech natěračů a naráželi do všeho, co jim přišlo do dráhy jejich pominutého letu. Naštěstí nám starý známý pan Biolit zachránil kůži a po vosách za chvíli nebylo ani vidu ani slechu.

    Tamjdem pomáhá sdružení Ryzáček Na oběd jsme se sběhli jak divá zvěř. Zde se nám podařilo umlčet to hladové stvoření pomocí výborné krmě z místní hospůdky. A zase zpět na špičky. Tady by nám i primabaleríny z ruského baletu mohly závidět tu průpravu. No, zkuste si natřít budovu měřící cca 6m, když žebřík je v tomto případě nedostatkové zboží.
    Takto jsme pokračovali až do úplného vypotřebování barev a natření všech požadovaných míst. Příznivci čuchání ředidla by dneska měli préé na tom jsme se shodli všichni. Večer nás čekalo pravé české barbecue v podobě špekáčku a lahváče. A překvapením sobotní noci, jak pro nás tak i pro místní obyvatele, byla návštěva tradiční vesnické zábavy. Před zraky všech místních zvědavců jsme to pořádně rozbalili v rytmu českých vypalovaček a šlágrů. Vrcholem večera byla krásná podívaná na jasné nebe s hvězdami, která se nám velkoměšťákům málokdy poštěstí vidět.

    Tamjdem pomáhá sdružení Ryzáček Druhý den jsme začali zvelebovat terén venkovní jízdárny. Dále jsme podložily rampu pro vozíčkáře, přidělávali původní bannery sponzorů a značili pro lepší orientaci jezdců drezurními písmeny krytou a venkovní jízdárnu. Před jedenáctou jsem měli hotovo, tak jsme se vydali do místního kostelíka nasát trochu zdejší historie, do níž nás uvedl místní svérázný farář a poutník v jedné osobě. Než jsme se nadáli, seděli jsme u posledního společného oběda. A ještě společná fotka a hurá domů.
    A tím to končím své povídání o tomto víkendu, pobrukujíc si stále tu otravnou písničku od 100 zvířat „Nikdy nic nebylo…“ Bez Tamjdemu by vskutku „Nebylo nic“ z tohohle úchvatného zážitku.

    Sabina, dobrovolnice

    www.trochujinak.cz

    Program Trochujinak - workcampy DuhyDuha - sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi
     

     

    Autor