Premiér Mirek Topolánek poskytl nedávno rozhovor Dětské tiskové agentuře. Mimo jiné jejím prostřednictvím poslal dětem přání k Mezinárodnímu dni dětí. Ve zvukové podobě je možné rozhovor stáhnout z webových stránek DTA (www.dta.zde.cz), která jeho písemné znění poskytla ke zveřejnění i serveru Adam.
Pane premiére, co jste dělal v patnácti letech?
V patnácti letech jsem byl vyzáblý, 184 cm měřící a 57 kilo vážící rachitický mladíček, kterému nebylo dáno studovat na civilní střední škole, ale který z důvodů veskrze politických – což je paradoxní – nakonec skončil na vojenském gymnáziu. Také jsem v sobě už rok nosil zklamání, že nebudu pilotem. Trpěl jsem pocitem, že na mě všechna děvčata kašlou, že jsem příliš hubený, že mi nejde volejbal, že se mi nic nedaří a vůbec jsem měl spousty problémů.
Ale také to byla doba, kdy jsem měl za sebou tři roky ve skautu v krátkém období po pražském jaru. Sportoval jsem, dělal jsem snad všechny sporty na které si vzpomenete. Později v Opavě jsem hrál závodně volejbal, běhal jsem na lyžích a trápil jsem se s uniformou a s děvčaty.
Jaký byl váš školní prospěch?
Já jsem měl celou základní školu vyznamenání. Nepamatuji si přesně, jestli jsem měl v 9. třídě tři nebo pět dvojek. Myslím si, že naposledy jsem měl samé jedničky v šesté třídě. Vyznamenání jsem měl i na střední škole.
Kdyby vám v patnácti někdo řekl, že budete premiérem…
… tak bych se mu samozřejmě vysmál. Navíc v té době to nebylo tak slušné řemeslo, jako je to možná dnes. V té době jsem také psal básně a povídky, ve 14 letech jsem začal hodně poslouchat hudbu, tehdy k nám tajně dovezenou. A byly to čaje ve Vsetíně ve Skláři a zase ta děvčata.
Co byste popřál dětem k jejich mezinárodnímu svátku?
Přeji dětem, aby ty roky, které jsou charakterizovány určitou bezstarostností, bezstarostné byly. Aby na ně nijak nedopadaly případné starosti rodičů o tom, že nemají třeba práci. Aby to nepociťovaly. Aby věděly, že žijí v poměrně šťastném období v zemi, která dává velkou kvalitu života. Aby si to užívaly, ale aby také věděly, že před nimi je poměrně velký úkol. Aby věděly, že má cenu se sem tam něco učit, minimálně jazyky, že má cenu sportovat a že má cenu soutěžit, že má cenu si hrát. Já přeji dětem, ať si hrajou.
Děkujeme za rozhovor.
