Michaela PřílepkováCVVZ jako organismus plný vnitřního hemžení na mě vždycky dělal ohromný dojem. Přátelství rozrůzněných, březové lístky, nebo prostě jen ochota podívat se dál než za dveře oddílové klubovny, setkat se s lidmi z jiných organizací, s kterými mám překvapivě mnoho společného a otevřeně se bavit o všem, co mě zajímá nebo trápí. S úsměvem si přitom vzpomenu na debaty s německými pracovníky s mládeží, kteří vždycky říkali, že v Čechách nemohou odhalit žádný systém práce s dětmi a mládeží. Ve srovnání s Německem to opravdu nemůžeme nazvat jednotným systémem, spíše je to přijetí oné historicky vzniklé rozmanitosti a rozdílnosti sdružení. Na loňské CVVZ jsme s Mikinem jako moderátorem diskutovali mimo jiné to, jak vidíme budoucnost mládežnického hnutí v dalších pěti letech. Objevily se dva protichůdné názory: že se budou sdružení stále více spojovat do větších celků (např. krajských rad) a že se sdružení budou tříštit na menší a nová uskupení. Názor číslo dvě jsem zastávala také já, neboť mám často pocit, že touha dělat všechno po svém je silnější než vůle dělat kompromisy a dohodnout se s ostatními na společné cestě. Pravda je taková, že obě tendence působí současně a nedá se zatím určit, která bude silnější. Že je strategie úspěchu u často vzpomínaných sportovních organizací založena na myšlence „Svatoplukových prutů“, tedy jednotnosti směrem navenek, není žádným tajemstvím. Ať už bude budoucnost mládežnického hnutí běžet jedním nebo druhým naznačeným směrem, jedno je jisté: rozdrobeným zbudou vždycky jen drobečky.

    Autor