Vlastně jen trochu více starostí…

    Matouš poprvé na tábořeZačalo to telefonátem: „Prý přijmete ještě nějaké děti na tábor,“ ozval se mužský hlas. Fajn, pomyslel si „hlavas“, každé dítě dobré… „Samozřejmě, máme ještě volno,“ zareagoval. „Ale… Víte, mohli byste vzít i našeho Matouše? On je totiž vozíčkář…“, pokračoval otec a zodpovědnému vedoucímu trochu zaskočilo. Sakra, tak to tu ještě nebylo, uvažoval, ale… Co když…? A co na to ostatní vedoucí, instruktoři…? A děti… běželo mu hlavou. „Má samozřejmě i asistenta, který by se o něj staral, a náklady navíc bychom zaplatili,“ slyšel dál ze sluchátka. „No, hned vám neodpovím, nezlobte se, poradíme se, ještě se vám ozvu…,“ slíbil rozpačitě. A slib splnil. „Ano, zkusíme to, Matouše na tábor vezmeme,“ ohlásil po poradě vedení tábora Matoušovu otci.

    zlatokopovéMatouš už jednou byl na škole v přírodě, na táboře ve svých 12 letech ještě nikdy. Na nováčkovskou nesamostatnost je každý oddílový vedoucí zvyklý. Do konce tábora se každý „zelenáč“většinou otrká. Režim a řád tábora si Matouš osvojil velmi rychle, ale bez svého asistenta Martina by se v žádném případě neobešel. Ukázalo se také, že kromě stálého upoutání k „vozíčku“ má i sníženou celkovou motoriku – příliš mu nesloužily ani ruce. První zatěžkávací zkouškou byla už každodenní doprava Matouše z tábora do jídelny a zpět. Přejet od stanů do jídelny přes dost svažitou louku vyžadovalo notné úsilí asistenta, nebo vedoucího. Ani starší děti Matouše v tom terénu neutáhly.

    Táborů, které se potýkaly s počasím bylo letos jistě víc než dost. Děti to přejdou vždy spíše jako dobrodružství a zkušený vedoucí s podobnou eventualitou musí počítat. Také zde se s letošním deštivým létem smířili. I Matouš a jeho asistent Martin, který nakonec dobře zapadl i do party vedoucích. A přišla druhá zatěžkávací zkouška.

    Bojovka
    v tábořeLetošní celotáborovka byla zlatokopecká. Když na chvíli konečně přestalo pršet, mokré věci se daly sušit a všichni vyrazili „do boje“ do lesa. Matouš pochopitelně také. Muselo se sice oklikou, aby se vyhnuli „neprůjezdným“ místům, ale les nebyl daleko a bojovka mohla začít. S pravidly si vedení muselo trochu lámat hlavu. Těžko srovnávat v soutěži zdravé děti a Matouše, ale nakonec byla pravidla hry upravena tak, že hrát mohl i on. Vedoucí, představující „bandity“ mu zkrátka nabíhali k vozíčku tak, aby měl možnost je hadrákem zasáhnout a vyřadit ze hry a nemusel přes kořeny a kameny. Ostatní děti herní zlotřilce poctivě pronásledovaly. Jak se s tím vyrovnaly ? Toho, že Matoušovi všichni do rány vlastně nabíhají si nevšiml snad jenom on sám. Ostatní pochopili, že pro Matouše je to vlastně největší výkon, jakého je schopen dosáhnout. Zatímco všichni bojovali o vlajky jako lvi, vždy, když byl Matouš někde poblíž, snažili se k němu pronásledované často „přihrát“, než využít toho, že se kolem něj pohybují poněkud méně „opatrně“. Všichni, i ti největší rošťáci byli najednou nějak jiní.

    Kluci to zařídili
    Další zatěžkávací zkouška nastala asi čtvrtý den o poledním klidu. Okolo Matouše se strhla mela. Kluci se poprali, což na tomhle táboře nebývá obvyklé. Než doběhli první vedoucí zjistit, co se to stalo, bylo po všem. Neobvyklá, skoro mimořádka, se musela samozřejmě vyšetřit. Ukázalo se že jeden z hochů – také táborový nováček – se dost hrubě obořil na Matouše při nějaké deskové hře – že prý si má figurky podávat sám a nenechat se pořád obskakovat. Všichni ostatní zareagovali po „klukovsku“ a rázně mu vysvětlili, že tohle si k Matoušovi dovolit prostě nesmí.

    Puťák
    Čekalo se, že by se konečně počasí mohlo zlepšit – a tábor vyrazil na puťák. Ale co s Matoušem? „Pojedem taky, to je jasný,“ řekl Matoušův asistent Martin a bylo vyřešeno. Batoh si Matouš naložil na klín místo na záda a s celým oddílem se vydal podle naší celotáborové hry „pást krávy“. Počasí vyšlo bohužel jenom první den. jdeme - jedeme - na výletDruhý den ráno se všichni probudili zas už do deště a než zabalili, byli mokří. Nastal čas evakuace do tábora. To jsme zažili už nejednou, ale nikdy ne s Matoušem. Situace byla sice trochu komplikovanější, než obvykle, ale – oddíl se celý semkl a déšť jakoby vadil méně, než jindy…
    Zlato nakonec samozřejmě našli a vyrýžovali. Matouš byl šťastný, že zažil tolik nových věcí, vedoucí, že to zvládli. Pozoruhodné ale bylo, jak jeho přítomnost na táboře ovlivnila chování a atmosféru na táboře mezi dětmi. Všem to dalo možná stejně tolik, jako Matoušovi. A vedoucím? Vlastně jen trochu více starostí.

    FOTO – archiv 78. PS Skalka, Praha

    Zveřejněno ve zpravodaji Mozaika, vydávaného sdružením Pionýr, září 2005


    Opravdu dobrý táborStalo se po uzávěrce, aneb co v Mozaice nebylo Matoušův příběh je jedním z příběhů, které vznikly díky kampani Opravdu dobrý tábor. Tu jsme vám na stránkách Adama představili letos v dubnu (ZDE). Zvláště milá je skutečnost, že kamarádství Matouše a dětí z oddílu táborem neskončilo, ale naopak začalo: „Matouš je od léta členem našeho oddílu a účastní se veškerého oddílového života.“

    #inkluze #socialnizaclenovani

    #inkluze #socialnizaclenovani

    Sociální začleňování (inkluze) z pohledu organizací pracujících s dětmi a mládeží je začlenění sociálně nebo zdravotně hendikepovaných dětí a mládeže do volnočasových aktivit pořádaných spolky, oddíly, kluby… apod. Cílem přitom je, aby se stali aktivními a rovnoprávnými členy skupiny. Česká rada dětí a mládeže (ČRDM) toto sociální začleňování podporuje prostřednictvím rozvoje způsobilostí, dovedností a schopností vedoucích, dobrovolníků a dalších spolupracovníků pracovat s dětmi a mládeží se specifickými potřebami v rámci volnočasových aktivit. Vytváří informační prostor pro sdílení zkušeností a předávání informací o aktivitách podporujících inkluzi dětí a mládeže.

    Autor