Radka PáleníkováFoglarova Kronika ztracené stopy patří k těm, které mám stále někde nadosah. Ráda jsem si neobvyklou kroniku prohlížela už jako malá. Ještě víc jsem ji ocenila v roli oddílové vedoucí. Zvlášť se mi líbila stránka s nadpisem Letos poprvé… Autor vybízí čtenáře, aby si zaznamenali, kdy letos poprvé vyrazili v krátkých kalhotech, postavili stan, jeli na kole, viděli hrát kuličky, potkali první jarní květinu, koupali se… Napadlo mne, kolik takových „poprvé“ prožívají kluci a děvčata se svými vedoucími. Mnozí jsou poprvé od rodičů, poprvé spí ve stanu, poprvé mají noční hlídku či bojovku, poprvé rozdělávají oheň, poprvé… Doba pokročila, některé děti mají „poprvé“ tu čest potkat se třeba s dřezem plným nádobí. Myčka v běžném táborovém vybavení nebývá. A tak poprvé náctiletá slečna zjistí, že talíře je třeba omývat i z té strany, z které se nejí… Že tohle by děti dělat neměly? Že by si měly stále jen hrát? Nemyslím si to. Také jsem kdysi mívala službu u vaničky s nádobím. Ačkoli doma se žádná z naší družiny příliš ke dřezu nehrnula, tady jsme s úžasem pozorovaly, jak se rozpouští zrníčka hypermanganu a voda na oplachování se barví dofialova. Nádobí jsme nemyly za trest, ale proto, že na nás byla řada a že bylo potřeba ho umýt. A když se to vezme za správný konec, může u toho být i legrace.

    Autor