Ačkoliv by se podle titulku snad mohlo zdát, že poslankyně Evropského parlamentu Jana Hybášková (Evropští demokraté) kývla na lákavou nabídku producentů nějakého filmu, skutečnost je o poznání prozaičtější. Přijala pozvání k besedě se zástupci Národního parlamentu dětí a mládeže (NPDM), která se v podvečer 5. listopadu 2004 konala v chráněné kavárně Vesmírna v centru Prahy. Dorazila tam udýchaná, se zpožděním, s omluvou – a se starostmi rodiče, jehož jedno dítě je nemocné a druhé zakrátko poveze s (naštěstí lehkým) úrazem do nemocnice. Nikdo z desítky přítomných by jí jistě neměl za zlé, kdyby sjednaný termín okamžitě zrušila. Neudělala to však, a obou rolí – hosta zkrácené, dvacetiminutové „Vesmírny“ i starostlivé matky – se zhostila na potlesk.

    S odlehčeným titulkem ovšem kontrastovala závažnost témat, která europoslankyně stihla s mladými lidmi probrat. Mluvila přitom jasně a přímo, navíc s argumentační jistotou člověka výtečně znalého své věci. Například o tom, proč podle jejího názoru Česká republika propásla v iráckém konfliktu svoji šanci a zklamala nejen naděje tamních lidí, o ne-odvaze našich klíčových politiků a armády, o tom, že média vykreslují obraz jiného Iráku, než jaký je vidět na místě, a také o důvodech, které ji osobně vedly k podpoře operace Trvalá svoboda proti Saddámu Husajnovi.

    Upozornila mimo jiné, že z tamní zhruba pětadvacetimilionové populace chybí šest milionů lidí zabitých Husajnovým režimem, třeba v šíitském povstání na jihu Iráku. „Téměř v každé rodině je někdo, kdo byl odvlečen, zastřelen, je neznámo kde – a pravděpodobně již mrtev,“ prohlásila Jana Hybášková. „Říci v takovém režimu jediné slovo odporu znamená okamžitě fyzickou likvidaci nejen sebe sama, ale celých rodin,“ dodala na vysvětlenou. V bažinatém území jižního Iráku jsou podle ní desítky vesnic, ze kterých zbyly jen hromádky cihel, nic víc. „Ti lidé byli v tak strašné situaci, že ani dnes se z toho nedokáží vzpamatovat. A chtít po nich za šest měsíců, aby začali normálním způsobem zakládat politické strany je naprosto absurdní,“ míní europoslankyně.

    Pokud jde o české angažmá v irácké krizi, dopadlo podle ní stejně jako v mnoha jiných zemích. „Byla to především armáda, které se nechtělo v těch velmi složitých, těžkých a nebezpečných podmínkách působit. Oni hledali všechny cesty, jak se dostat domů, a tu cestu našli, aniž to bylo jakkoliv opřeno o skutečnou situaci v českém veřejném mínění,“ podotkla Jana Hybášková věcně.

    Soudí rovněž, že Iráčané ze všeho nejvíc chtějí už konečně žít obyčejným životem, v klidu a míru. „Chtějí mít od všeho pokoj, mít auto, mít dům, mít satelit – a proboha, ať se do nich nikdo nemontuje. To je, myslím, ten základní pocit devadesáti pěti -šesti -sedmi procent Iráčanů,“ shrnula arabistka, diplomatka a politička Jana Hybášková. Vysněný klid ale obyvatelstvo Iráku zřejmě hned tak nečeká; už proto ne, že přes íránskou hranici proudí stále množství diverzantů; ani domácích baasistů není v zemi málo. Přestože americké ministerstvo zahraničních věcí mělo prý velmi detailně propracovaný plán irácké budoucnosti, jeho vliv na události se stal mizivým poté, co se – hlavně kvůli francouzskému postoji – nepodařilo prosadit rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Situace tak zůstala prakticky jen v rukou vojáků… „A podle toho dnes vypadá,“ odtušila Jana Hybášková, která odhaduje, že období nestability v Iráku může trvat dalších deset patnáct let.

    Vzdor krátkému času, vyměřenému pro setkání souběhem neblahých náhod, zaznělo kavárnou Vesmírna, co nejspíš zaznít mělo. Podobně jako mladí účastníci z NPDM i ředitel Kanceláře České rady dětí a mládeže (ČRDM) Jiří Zajíc coby moderátor závěrem zalitoval, že debata již končí. „Na druhou stranu je dobře, že jste nezapomněla být matkou,“ předal chvatně se loučící Janě Hybáškové připravenou kytici.

    Autor